Mojžíš sešel z hory na blbé straně. No, a nikde nikdo, tak se vydal jedním směrem a po několika týdnech konečně došel k osadě, kde na poli jeden muž pracoval, a ten Mojžíšovi vysvětlil, že je ve Španělsku. Mojžíš s sebou samozřejmě pořád měl ty kamenné desky s deseti přikázáními a docela se těšil, až se jich zbaví. Tak se zeptal, jestli by ten Španěl o nějaké nestál, a dává příklad:
"Tak třeba, nepožádáš manželky bližního svého."
"Néé, tak to nepůjde," říká ten farmář, "vždyť já každou chvíli obšťastňuju pekařovu ženu, moje manželka si to občas rozdá s řezníkem a moje vdaná dcera, ta skoro s každým hostem, co se tu objeví. Víte, my Španělé jsme trošku moc horkokrevní na taková přikázání."
No, tak se Mojžíš zeptal na směr a vydal se zpátky do Palestiny. Po pár stech kilometrech už ho moc bolely ruce, tak se pokoušel udat nějaké to přikázání v Itálii:
"Tady jedno třeba: Nepokradeš!"
"Néé, vy snad nevíte, kde jste!" diví se italský rolník, "vždyť já nemám snad jedinou věc, kterou bych neukradl, a neznám nikoho, kdo by si věci opatřoval jakkoliv jinak. Radši se spakujte a zmizte!"
Po dalších pár stech kilometrech natrefil Mojžíš na židovského pastevce a nabízel mu, jestli nechce nějaká přikázání. Žid se ptá:
"A co to stojí, takové přikázání?"
"Nic, je to úplně zadarmo!"
"Tak to je dobré. Tak já si jich vezmu deset!"